Gabriella Vöő

Hlasy z amerického pohraničí

Cílem projektu, jehož iniciátorkou je Edit Gilbertová, je podnítit dialog a diskuzi mezi literárními vědci, kteří se zabývají studiem různých národních a regionálních literatur. V rámci rozboru kritických otázek týkajících se našich vlastních oblastí výzkumu jsme se pokusili nalézt propojení mezi literaturou, kterou čteme, a kritickými paradigmaty charakteristickými pro náš obor. Záměrně dvojznačný název, který projekt nese, nabízí odlišné možnosti interpretace. V titulu „Od periferie k centru” („From Periphery, to Center”) můžeme napríklad vnímat jako primární výraz „periferie”. V takovém případě pak název vyjadřuje, že uprednostňujeme to, co je okrajové, před hlavním proudem. Tato interpretace nás, středoevropské vědce, navíc situuje na okraj akademického diskurzu řízeného z „centra” našimi kolegy, kteří do kultur, jež studují, patří. Ovšem nabízí se také možnost císt název našeho projektu s důrazem na slovo „centrum”. Tato volba za sebou skrývá jednak důvěryhodné sdělení, že uprednostňujeme autory a práce, jež ještě nejsou součástí hlavního proudu, a zároveň také fakt, že náš kritický pohled jejich specifičnost vnímá. Hlavními kritérii, podle nichž jsme vybírali naše témata, byly zaměření a osobní zájem každého z nás. Cílem bylo nabídnout řadu subjektivních přístupů k jednotlivým aspektům škály literatur, na než se specializujeme. Dále pak sjednotit kritické diskurzy, které byly až doposud dány odlišností těchto literatur. Mé eseje, které byly doposud publikovány v rámci třech dílů projektu „Od periferie k centru”, se věnují otázkám vztahujícím se k americkým etnickým literaturám. Zabývají se tématem hranic a pohraničí ve snaze poodhalit vztah mezi zeměpisným místem a etnickou identitou.

Esej Hlasy mezi hranicemi: „Identita a výraz v próze původních Američanů a Američanů mexického a asijského původu” („Voices from the Borderlands: Identity and Expression in Native American, Mexican-American and Asian-American Fiction”) nabízí přehled americké etnické literární tvorby od šedesátých let minulého století. Pozornost je v něm věnována novému pohledu na termín „frontier” (pomezí) jako na kritické paradigma. Tento stručný přehled historie amerických literárních studií se soustředí na historická a kritická vyprávění a tvrdí, že je to právě fenomén pomezí, kterému americká literatura vděčí za svou jedinečnost. Tato hypotéza, kterou jako první vypracoval roku 1893 Frederick Jackson Turner, inspirovala v průběhu dvacátých a šedesátých let minulého století několik nacionalistických kritických pojednání. Vyplývá z nich, že velká díla devatenáctého a dvacátého století - počínaje Thoreauem, Hawthornem ci Melvillem a Twainem, přes Salingera, Ginsberga a Kerouaca—odrážejí spásný prožitek prostoru. Na okraji „tradičního” anglo-amerického literárního kánonu jsou však práce, které líčí prožitky, ve kterých pomezí neznamená duchovní osvobození, ale ohrožení hranice.. Literární vyjádření původních obyvatel Ameriky, Mexičanů a Američanů původem z Asie je protipólem jak anglo-amerického expanzivního pohledu na pomezí, tak také hlavních etnických stereotypů euro-americké kultury.

V současné etnické tvorbě je otázka identity ústředním tématem. Zástupci literatury původních obyvatel Ameriky N.Scott Momaday, Leslie Marmon Silková a Louise Erdrichová problematizují rasovou a kulturní hybridnost. Mnoho jejich románů se opírá o příběhy odcizení od etnika a reintegrace do jeho komunity. Práce mexických autorů Rudolfa Anayay, Sandry Cisnerosové a Glorie Anzaldúaové integrují kulturní zvyky a oslavují přináležitost k více kulturám. Asijsko-američtí spisovatelé Maxine Hong Kingstonová, Amy Tanová a Frank Chin vnímají realitu jako konštrukt, kterou si vědome osvojujeme a přijímáme za vlastní, ale zároveň také neustále popíráme a korigujeme. Témata hledání útěchy a sounáležitosti jsou v současné etnické literární tvorbě vyjadřována vypřávečími technikami založenými na ústní tradici vypřavování. Takové techniky navazují spíše než na modernismus na tradiční společenské rituály vypravování. Práce výše uvedených etnických autorů vybízejí čtenáře, aby si rozšířili své interpretační obzory. Zároveň také podněcují zásadní proměny paradigmatu v kritickém diskurzu.

Přispevatelé, přizvaní do projektu Edit Gilbertovou, zvažují s ohledem na poznatky svých vlastních oborů možná místa prolínání s jejím nepochybně subjektivním pojednáním na téma ruské tvorby posledních desetiletí. V průběhu mého rozboru části současné americké literatury se objevilo mezi americkou a ruskou literaturou několik nečekaných podobností, které zpochybňují rigidní koncepci ruské a americké literatury jako dvou nesmiřitelných protikladů. Mezi nejvýznamnější spolecné rysy patří zkušenost budování impéria a resistence vůči vnucovaným diskurzivním strategiím hegemonie. Dokonce i některá témata jako např. prožitek internace, průkopnické příběhy či líčení Ruska a Ameriky jako ráje i pekla, mají tyto dvě literatury společné (P/C 1; 152󈞡).

Druhý esej nazvaný „Toulky na západ aneb příběhy podvodníčků: Americký spisovatel a genius loci” („Journeys to the West, or, the Stories of Tricksters: The American Writer and the Spirit of Place”) překračuje hranice mezi interpretačními paradigmaty a sjednocuje při tom práce autorů různého etnického původu. V rozboru rozsáhlé básně Edwarda Dorna Pistolník [Gunslinger] (1968󈞷) a románu Maxine Hong Kingstonové Opičí šprýmař: jeho podvržený příběh [Tripmaster Monkey, His Fake Book 1989] se zabývám otázkou, zda anglo-americká a etnická tvorba může podnítit stejná literárně-kritická měřítka. Mým cílem bylo aplikovat paradigma „pomezí” na literární díla spadající do zcela odlišných kánonů.

Bez ohledu na to, kdy byla tato díla publikována, jakého jsou žánru, ci jakého etnického původu je jejich autor, obě se vyznačují podobným zájmem o prostor. Jak Dorn, tak Kingstonová věrně zachycují prožitky těch, kteří stojí na okraji a vedou s centrem subversivní dialog. Už v padesátých letech minulého století inicioval Dornův učitel z Black Mountain College, Charles Olson, vznik kulturní archeologie prostoru, která by byla určitou základnou estetické „produkci”. Dornův Pistolník zachycuje postavy toulající se po zeměpisném i kulturním pomezí amerického západu hledajíce neuchopitelný jednotící princip americkosti. Během osmdesátých let začala „škola pohraničářů” reprezentovaná Glorií Anzaldúaovou a Davidem Salívarem odkrývat otázku, jaká je zkušenost života na hranici, ve stavu kulturní, etnické a rasové hybridnosti, což je také záměrem Kingstonové v knize Tripmaster Monkey. Olson považuje otázku prostoru u této autorky za klíčovou. Ed Dorn obrací svou pozornost spíše k lingvistické destilaci fenoménu prostoru v klišé populární kultury. Hlavní hrdina Pistolníka balancuje neustále na hranici. Ovšem nikoliv mezi realitou a fikcí, ale vždy mezi dvěma odlišnými fikcemi. Ač příslušníkem jedné rasy, hrdina knihy Tripmaster Monkey, Wittman Ah Sing, na sebe bere hned několik identit populárními americkými streotypy Asiatů počínaje a čínskými mýtickými bytostmi konče. Pistolník i opičák Wittman jsou tedy podvodníčky, ale zároveň také postmoderními ikonami, které obývají jakýsi prostor „mezi”, a působí tak jako zprostředkovatelé.

Snad nejtěšneji se paradigma pomezí v kontextu témat a literatur dalších národů, rozebíraných v díle Z periferie do centra, váže k mytologicko-zeměpisným koncepcím prostoru současného polského autora Lajose Pálfalviho (P/C 2; 148, 150). Možná analogie k psaní na pomezí kulturním i lingvistickém se pak nabízí i v podobě fenoménu „écriture de l entre-deux” frankofonních postkoloniálních literatur, kterému se v souvislosti se studiem severoafrické ženské literární tvorby věnovala Miléna Horváthová. Jednotícími prvky jsou zde mezikulturní postavení, polyfonie tvorby a také integrace hlasu těch druhých (P/C 2; 153).

Ve srovnání s předcházejícími dvěma se esej „Neprošlapaný chodník: Koncepce světa po v románech Louise Erdrichové” („The Unmarked Path: Conceptions of the Afterworld in the Novels of Louise Erdrich”) zabývá mnohem specifičtějším případem duchovního překračování hranic a sice reprezentací „světa po” v soucasné próze původních Američanů. Zabývám se v tomto ohledu sledem románů Louise Erdrichové, které zahrnují (uváděno dle chronologického vývoje hlavního příběhu) Stopy [Tracks, 1988], Královna cukrové řepy [The Beet Queen, 1986], čarování s láskou [Love Medicine, 1984] a Palác binga [The Bingo Palace, 1994]. Všechny tyto romány jsou zasazeny do prostředí indiánského kmene Ojibwa, k jehož prožitkové realitě poznatky a rituály vztahující se ke smrti patří. Avšak vlivem problematické historie vztahu s Anglo-američany má metafora smrti centrální postavení také v jejich literárním vyjádření.

Esej sleduje, jak Louise Erdrichová nakládá s tématy smrti a světa po smrti ve snaze oživit historii a identitu kmene Ojibwa. Epistemologický základ, o něhož se kultura původních obyvatel Ameriky opírá nekoresponduje s evropskými představami lineární posloupnosti času či polarity racionality a iracionality. A tak je plynutí času v románech Louise Erdrichové prezentováno nikoliv jako posloupnost jednotlivých událostí, ale jako znovu se opakující koloběhy smrti. Přežití komunity ohrožují ztráty na životech způsobené válkami, hladomorem či epidemiemi. Identita kmene závisí ale stejnou měrou na těch, kdo již zemřeli, jako na těch, kdo stále žijí. A tak jsou minulost a přítomnost, živí i mrtví vzájemně protkáni v předivu vyprávění, které má své základy v ústní tradici vypravování. Zavedením více vypravěčů a vyprávěcích perspektiv a stejně tak i diskurzivních strategií ústní tradice docílila Erdrichová úspěšného vylíčení celostnosti prožitků v komunitě. V současné literatuře puvodních obyvatel se anglický jazyk a evropský rámec románu stávají prostředky historické zkušenosti a identity, která je svou podstatou zcela odlišná.

A je to právě tato radikální kulturní odlišnost u samého kořene literatury původních obyvatel, která ztížila možnost nalézt spojitost s ostatními literárními pracemi zkoumanými v rámci projektu. Jako určité vodítko nám může posloužit základní rozdíl mezi zaznamenanou historií a žitou zkušeností původních obyvatel. Edit Gilbertová se v tomto ohledu věnovala také ruské alternativě k „oficiálním” dějinám impéria. V obou případech jsou neoficiální verze prožitých dějin předávány formou příběhu o přežití (P/C 2; 14󈝻). Vzhledem k erupci literární tvořivosti mezi těmi, jež dlouho stáli v pozadí, a síle prožitku, s jakou líčí svou zkušenost periferie, se zdá naprosto na místě zpochybnit správnost užívání termínu „okrajový” a „hlavní proud”.

Vissza a tartalomjegyzékhez

Kiadványunk felsőoktatási segédanyag, mely A Pécs / Sopiane Örökség Kht,a Pro Renovanda Cultura Hungariae Alapítvány „Klebelsberg Kunó Emlékére” Szakalapítványa,valamint A Pécs2010 Programtanács „Európa Kulturális Fővárosa - 2010” cím elérésére kiírt pályázatán megítélt Nívódíj segítségével, a kiadványhoz kötődő konferencia pedig a Pécsi Tudományegyetem Rektora, a Pécsi Tudományegyetem Bölcsészettudományi Karának Dékánja, a Modern Irodalomtörténeti és Irodalomelméleti Tanszék, a magyar szakos levelező képzés és a Liber-Arte Alapítvány által nyújtott támogatásokkal jöhetett csak létre. Segítségükért ezúton is köszönetet mondunk.